Když se 17. ledna Plzeň ujímala titulu Evropské hlavní město kultury, hrály důležitou roli ve slavnostním ceremoniálu zvony. Do zvonice nejvyšší gotické kostelní věže v Čechách se vrátily po sedmdesáti letech díky veřejné sbírce. Na jejím vyhlášení měl zásluhu i architekt Jan Soukup, který se angažuje v záchraně církevních památek a je (spolu)autorem řady jejich rekonstrukcí.

Jaké jsou vaše rané zážitky? 

Naše rodina byla rodinou živnostníka. Před druhou světovou válkou živnost zaměstnávala okolo dvaceti lidí a patřila v Plzni k největším firmám krejčovského oboru. Zlikvidována byla v roce 1951. Jak to bylo v té době přirozené, všichni členové rodiny byli věřící. Pod tlakem komunistického režimu se jejich postoj, na rozdíl od většiny populace, upevnil. Rodinné prostředí mě přivedlo ke vnímání světa jako Božího díla. Věřím, že člověk není náhodná materie vhozená do kosmu, že má svoje poslání a každý je zodpovědný za svůj život.

Říká se, že na Plzeňsku znáte každý oltář, každou fresku, kapli a kostel, že o nich víte téměř vše. Prý toho hodně víte i o kostelích, které zmizely beze stopy. 

Takové tvrzení je samozřejmě přehnané. Ale desítky let se zabývám stavem historických staveb, tedy i církevních, zde v západních Čechách. Vždy mě zajímalo, co dnes už není, tedy i oněch 64 kostelů, které byly v komunistických časech zničeny. Ale jejich stopy jsou zde stále, krajina má neuvěřitelnou paměť. S přáteli jsem udělal výstavu k tomuto tématu a vydal katalog. Překvapil mne zájem široké veřejnosti o tuto tematiku. Katalog je rozebrán a chystám jeho nové aktualizované vydání.

Působíte řadu let v občanských sdruženích bojujících za záchranu kostelů a klášterů. Myslíte si, že uplatněním církevních restitucí se nějak výrazně změní problematika záchrany církevních památek?

V nejbližším horizontu určitě ne. Ani to není účelem restitucí, ty mají umožnit, aby se církve ekonomicky osamostatnily a nežily z peněz daňových poplatníků. Vrácený majetek musejí kapitalizovat, aby v budoucnosti mohl průběžně financovat aktivity církve. Pokud by jej nyní využily pouze pro obnovu památek, tak peníze nenávratně zmizí. Vždyť dluh na údržbě církevních památek, zaviněný státem, a to hlavně komunistickým nebo následným, je okolo 20 miliard korun, to je třetina hod- noty restitucí.

Počet památek, na jejichž rekonstrukci jste se podílel, je úctyhodný. Za mnohé jste získal i řadu ocenění. Co pro vás znamenají? 

Za posledních deset let získal náš ateliér sedm titulů Stavba roku Plzeňského či Karlovarského kraje i České republiky. Nejvýznamnější ocenění máme za projekt kláštera Nový Dvůr, vytvořený ve spolupráci s anglickým architektem Johnem Pawsonem, potěšily i nominace na Cenu Miese van der Rohe, francouzská cena Frate de Sole za výjimečnou církevní stavbu, evropská Ecola a další. Ohodnocení naší práce nás posiluje, protože potvrzuje to, že naše úsilí se vyplácí.

Vaší práce si váží i město Plzeň. Jste držitelem Historické pečeti města, stal jste se jednou z jeho „Ikon“, vybíraných roku 2012. Loni jste obdržel uměleckou cenu Mecenáš plzeňské kultury. Některá z těch městských ocenění jste získal na základě nominací občanů. 

Vážím si ocenění od rodného města i od jeho obyvatel. Je to zpětná vazba. Pouto, které nejen těší, ale i posiluje.

V roce 2008 byla na obchvatu Plzně podle vašeho projektu postavena Kaple Smíření, jediná dálniční kaple v České republice. Je to jednoduchá, velmi emotivní sakrální stavba. S jakými problémy jste se jako architekt musel vyrovnat? 

Když jsem dostal zadání na návrh dálniční kaple, uvědomil jsem si, že nemůže být taková jako v západních zemích. I s vědomím u nás bohužel zakořeněného vandalismu nehlídaných staveb. Udělal jsem kapli jako asociaci velkých božích muk u velké silnice. Jako připomínku zodpovědnosti za život svůj a život druhých účastníků dopravy. Dvanáct metrů vysoká, jednoduchá, strohá železobetonová sakrální stavba má tvar kvádru, do kterého jsou v bočních stěnách proříznuté kříže. Oltář, lavice z betonu, materiálu dálnice, vstupní a zadní stěna prosklené. Uvnitř je nerezový kříž. Kaple pojme dvacet lidí. Při otevření a odsunutí skleněné stěny se na vydlážděné prostranství před ní vejde šedesát lidí. Nemohl jsem ale pominout, že kaple stojí na Via Carolina, středověké cestě, spojnici, kterou nechal jako komunikační osu mezi západem a východem vybudovat už Karel IV. mezi dvěma národy, které si mají i dnes co odpouštět. Proto Kaple Smíření. Cesta vedoucí ke kapli jako by jí procházela a vede dál, k sousedům.

Před několika lety byla vašemu ateliéru svěřena rekonstrukce plzeňského náměstí Republiky, což je jedno z největších náměstí v Evropě, s mnoha historickými památkami, ať už to jsou budovy, dominantní katedrála, morový sloup. Historie je tu v každém čtverečním metru vepsána úžasnými počiny architektů, sochařů, autorů sgrafit. Neměl jste strach, do čeho se to pouštíte? 

Architektonická soutěž na rekonstrukci plochy náměstí proběhla už v roce 1991. Pro řešení jsem vytvořil tým s architekty Jiřím Oplem, Václavem Šmolíkem a Václavem Ulčem. Realizace se táhla šestnáct let a umožnila nám tak dozrání názorů. Lidé se diví použití porfyru, ale já jsem nenašel jiný kámen, který je tak přirozeně rovinný pro chůzi a který odpovídá barevně křemencovým valounkům, kterými bylo náměstí vydlážděno od 14. století až do zaasfaltování v roce 1929. Barevnost považuji za velmi důležitou vlastnost materiálu a působení porfyru ideálně navazuje na původní barvu dlažby, která zde byla 600 let. Jinou kapitolou byl ovšem návrh kašen na rekonstruované náměstí. Vnímal jsem, že náměstí se vyvíjelo po staletí a nyní jsme měli tento zásah provést v historicky krátké době. Řekl jsem si, že návrh kašen by měl udělat jiný architekt, aby byla zaručena pestrost názorů. Byla proto vyhlášena soutěž. Vybíráno bylo ze čtyřiceti dvou návrhů. Myslím, že byl vybrán ten nejlepší návrh. Záměr se povedl.

Kašny na náměstí Republiky s motivy symbolů z plzeňského znaku – chrtice, anděl a velbloud – jsou dodnes velice frekventovaným tématem debat, a nejen Plzeňanů. Už samotné návrhy architekta Císlera rozdělily veřejnost na dva nesmiřitelné tábory. K jednomu se při poslední návštěvě Plzně přidal i prezident Miloš Zeman, když plzeňskému primátorovi řekl: „Musím konstatovat, že ty vaše kašny jsou příšerné! Kromě kašen proti vašemu městu nic nemám.“ 

Zatímco každý ode mne očekává obhajobu moderního pojetí kašen, obvykle oponenty překvapím tvrzením o konzervativnosti kašen Ondřeje Císlera. Je tomu tak! Jedná se o vodní nádrže, do kterých teče voda shora, což je nejtradičnější tvar vodních děl ve městech po staletí. Barevně navazují na barevnost morového sloupu. Jejich předností je monumentalita a soulad s lapidárností hmoty katedrály. Nepotkal jsem návštěvníka z ciziny, který by se nad nimi negativně pozastavoval. Myslím, že některé lidi popuzuje jejich tvarová přímočarost a použití zlata jako výsostného a výlučného materiálu.

Autor za kašny dostal čestné uznání od mezinárodní poroty prestižní soutěže Grand Prix Obce architektů, což by mohl být dostatečný důkaz, že dílo je kvalitní a že zbytečně vzbudilo negativní emoce, jenže… 

Mezi umělci a veřejností dost často panuje rozpor. Každý obyvatel města chce, aby bylo „po jeho“. To je velmi těžké, až nemožné splnit. Od každého umělce bychom ale měli očekávat, že postihne podstatu sdělení, které chce předat v daném čase a místě. Sdělení, které mnohdy my sami nevidíme. Umělec otevírá dveře k takovémuto poznání, pochopení, ale ne každý z nás je ochoten ho hned přijmout. Měli bychom se snažit ho pochopit. Mnoho konkrétních kritik zde vychází i z nepochopení technického řešení. Mnozí z kritiků nepoznali na první pohled bronz a myslí si, že chrliče jsou ze zohýbaného plechu a povrch je polepen folií. Tedy, že je to odfláknuté. Věřím, že mnozí časem dojdou k tomu, že to je omyl. Možná, že to bude ještě nějaký čas trvat, ale jsem přesvědčen o tom, že kašny pomalu ale jistě dosahují u Plzeňanů charakteru symbolu a zvětšuje se počet těch, kteří nad nimi cítí hrdost.

Největší a nejznámější dominantou Plzně je kostel svatého Bartoloměje, založený pravděpodobně stejně jako město v roce 1295 a v roce 1993 povýšený na katedrálu. Bez nadsázky lze říci, že gotický trojlodní kostel je nejen vaší srdeční záležitostí, ale že prochází vaším životem – od křtu přes ministrování až po dnešek. 

Není mnoho takových příležitostí, aby současný architekt mohl „vstoupit“ svou tvorbou do podobných prostor. Z kostela se stala katedrála a bylo zřejmé, že vnitřní organizace prostoru presbytáře a výtvarná úroveň jeho vybavení z doby po druhém Vatikánském koncilu (1964) do budoucna nestačí. I když návrh tehdy dělal vynikající architekt Jan Sokol, ale v dobových souvislostech. Na výzvu biskupa Františka Radkovského jsem začal připravovat návrh a provedl jeho realizaci. Netušil jsem, že za osm let přijde ke katedrále jako farář můj bratr, a že tak vlastně připravuji pracovní místo i pro něj. Práce architekta v takové stavbě, jako je katedrála, která má zároveň status Národní kulturní památky, má svá náročná specifika. Především jde o neustálou přítomnost pokory. Na druhou stranu nemůžete připustit, aby pokora svazovala váš vlastní tvůrčí přístup. Moje práce pro katedrálu nakonec vyústila i v to, že jsem o katedrále vydal v roce 2014 obsáhlou monografii, která dosud chyběla. Chtěl jsem v ní upozornit i na některé mylné dedukce předešlých badatelů. Vědomosti o kostele byly hodně povrchní. Hledání v archivech, pokus o nový pohled na zjištěné skutečnosti mě přivedl k formulování vývoje kostela, který je trochu jiný, než byl až doposud prezentován a přijímán.

K plzeňské katedrále patří zvony. Jejich historie, to je ale sled mnoha nepříznivých událostí. Kostel o ně byl několikrát – požáry, válkami – připraven. Díky sbírce, která probíhala v Plzni několik posledních let, má katedrála zvony opět konečně všechny. Paradoxně k ní došlo kvůli nesmyslné (snad nikoho neurazím) soutěži na dostavbu druhé věže katedrály. Prý ale musela přijít, my muži to mnohdy neradi slyšíme, rozumná žena a všemu dát ten správný směr? 

Zaplať pánbůh za bláznivý nápad na dostavbu druhé věže katedrály. Ten obrátil pozornost k jedinečné nejvyšší gotické kostelní věži v Čechách, a tím vlastně spustil akci Zvony. Bylo to v roce 2012. Reagoval jsem na soutěž článkem proti dostavbě druhé věže, protože si myslím, že ta jediná přesvědčivě a výstižně ukazuje, kde je střed věcí plzeňských. Je jako zapíchnutá hůl ukazující tento střed. Moje žena mně po přečtení konceptu článku řekla, že přeci nepotřebujeme druhou věž, ale potřebujeme vrátit do té, co máme, její srdce – tedy soubor ukradených zvonů – a já to do textu dopsal. Iniciátor stavby druhé věže se k záměru připojil a účinně pomáhal v jeho realizaci. Úctu si zaslouží všichni, kteří ve sbírce dokázali shromáždit neuvěřitelných 10 miliónů korun, a tak se letos v lednu mohly zvony o celkové váze 13,5 tuny rozhlaholit na počest Plzně jako Evropského hlavního města kultury. Ony to byly, kdo zahájil letošní, tolik významný rok pro Plzeň. Věřím však, že zahájily daleko více než jen jeden významný rok města.

Po roce 1989 máte možnost se osobně seznamovat s řadou významných historických památek po světě. Využíváte toho? 

Do roku 1989 jsem se dostal na „západ“ dvakrát – do Itálie a Rakouska. To je jedna ze skutečností, kterou komunistickému režimu nemohu odpustit – omezení možností učit se v cizině. S otevřenýma očima i srdcem projet kus světa a vnímat rozdílnost, originalitu i příbuznost života ve světě. To je jedna z nejdůležitějších skutečností nejen pro architekta. Jako kdyby vám někdo násilím zavíral oči před něčím novým, úžasným neskutečným. Od roku 1990 několikrát za rok zamířím do zahraničí. Nejezdím na pláže, navštěvuji města, památky, přírodní zajímavosti. V Evropě mně chybí navštívit již jen severské země, miluji teplo a instinktivně se severu vyhýbám, jistě ke své škodě. Naopak jsem několikrát navštívil třeba Brazílii, což pro architekta má význam, o kterém snad nemusím přesvědčovat. Ale to vše se mělo stát, když mně bylo dvacet třicet let, dnes už to neovlivňuje moje myšlení, je to jen zvědavost.

Jste ze čtyř bratrů a stejně jako vaši rodiče máte čtyři syny. Máte mezi nimi pokračovatele, který se pokusí dokončit to, co jeden člověk nemůže za jednu generaci stihnout, i kdyby se rozkrájel na čtyřikrát? 

Nemám ambice mít v synech pokračovatele, nicméně dva převzali něco z mého pohledu na svět. Nejstarší syn Michal pracuje jako stavební projektant v mém ateliéru, nejmladší syn Vojtěch je sochařem se školením v restaurátorství kamene, a tak jej občas potkám na lešení stavby, kterou opravuji. Je to příjemný pocit.

Na řadě výtvarných výstav se návštěvníci setkávají i s vašimi obrazy. Jsou to záběry vesnických krajin, které nevtíravým až pietním způsobem vyjadřují touhu člověka po harmonii přírody s tím, co člověk do ní po staletí umísťuje. Přítomnost lidí v nich není na první pohled čitelná, je pouze tušená. Jsou prezentací vašeho vlastního světa, kde je realita viděna prizmatem citového prožitku? 

Ano! Potřebuji mít na obraze stavbu. Pokud maluji námět, kde stavba není, přidám ji tam. Věřím a cítím, že skrze stavbu je přítomen v přírodě její tvůrce – člověk. Malování je pro mne ale i něčím, co se dá jen těžko definovat. Prošel jsem si nemocí, která mnohým neodpouští. Nemoc nemá technické parametry, které se dají jako stavba či rekonstrukce přeprojektovat, přestavět. Vzal jsem svůj zdravotní problém od počátku jako něco, co lze zvládnout. Nenapadlo mě, že bych se neuzdravil. Může to znít troufale, ale neuměl jsem cítit prohru. Ale ta zastávka na stále intenzivní profesní cestě mě osvobodila, najednou jsem nic nemusel, spolupracovníci převzali moji práci. Seděl jsem doma a byla mně po chemoterapii strašná zima. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi maloval. Nechal jsem si poslat plátna a barvy a z nemoci se vymaloval. První obrazy byly šedé a pak se postupně probarvily. A tak jsem taková opravená památka, život se prolnul, a ty památky mně to vrátily.

Je obdivuhodné, že po tom všem, s čím jste se celý život potkával – a myslím tím nejen stav a devastaci památek, nepřestáváte zdůrazňovat své osobní motto „postavme se zmaru“. 

Je nutné si uvědomit, že každý totalitní režim, tedy i komunistický, se tváří, že ten správný život začíná až s ním, a plánovitě vymazává nebo mění historii. Ale její vědomí je pro člověka zásadně důležité. Nevnímá-li svou historii, neumí odhadnout budoucnost, je méně zakotvený, a proto snadněji manipulovatelný. To je ten širší rozměr zmaru. Všechna stavební díla jsou díly lidskými a člověk, když je tvoří, jim odevzdává svou tvůrčí sílu, a ta v nich navěky zůstává. Nepřestávám proto všechny kolem sebe přesvědčovat o tom, že i lidská díla mají duši, o kterou je třeba pečovat. Přál bych si, aby si každý člověk dokázal uvědomit, že s každým zbytečně zničeným domem či kostelem je ochuzováno naše lidství.

Jan Soukup se narodil roku 1946 jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Po maturitě na stavební průmyslovce v Plzni studuje v Praze na ČVUT, kde si ještě po ukončení v 1976 doplňuje vzdělání postgraduálním studiem Obnova památek. Až do roku 1991 pracoval v Krajské projektové organizaci Stavoprojekt. Poté založil soukromou projekční kancelář Atelier Soukup, která se specializuje na rekonstrukci především církevních památek. Vydal několik knih a publikací, je autorem řady výstav, přednášek odborných, ale i pro laickou veřejnost, nositelem řady cen a uznání doma i v zahraničí. Je jedním z hlavních iniciátorů sbírky na plzeňské zvony.

Zdroj: Literární noviny – 14. 5. 2015 Pavel Hejduk